Někdy vám život pošle do cesty naprosto skvělé a inspirativní lidi. A aby byla nějaká sranda, stane se tak hned poté, co vám přihrál jejich opak (ale to je v pořádku, z toho je pak to, čemu říkáme harmonie). A díky těm milým a nesmírně šikovným lidem má konejšivý text průvodce ztrátou miminka novou podobu. Takovou, která bude pro maminky po perinatální ztrátě léčivá už jen od pohledu. Takovou, která zahalí do jemnosti i mrazivá slova jako potrat, nebo úmrtí. Takovou, která hladí.❤

Kontext těch událostí bere dech (a je soukromý).

Mě to opět utvrdilo v tom, že když se stane něco, co v danou chvíli vnímáme jako zlé, časem se ukáže, že to bylo vlastně dobře (rozuměj – Kdybych nedostala padáka, neměla bych čas dopsat průvodce. Kdybych nebyla konfrontována se zlomyslností, neocenila bych laskavost. A tak pořád dál.) .

Že když něčemu věříte, máte jasný a laskavý záměr a uděláte první (druhý, dvacátý, třicátý osmý na šest způsobů…a tak pořád dál) krok, dějí se neuvěřitelné věci.

Že ať je nám sebehůř, vždycky existuje někdo, kdo nám umí a chce pomoci a často jsou to lidé, které ani pořádně neznáme, nebo by nás nikdy nenapadlo je o to žádat.

Že stojí za to pořád znovu a znovu to zkoušet, hledat a nevzdávat to. Že i když se v životě dějí těžké nebo bolestné věci, stejně tak se v něm dějí i ty radostné a neobyčejně krásné. A někdy se to propojí způsobem jemně hořkosladkým. Tohle je jedna z nich…