listopad 2019

Blíží se Vánoce. A na sociálních sítích na mě vyskakují výzvy k adventním výzvám. Mě naskakuje husí kůže. A k tomu jsou tu hromady návodů, jak se před Vánoci neuštvat. Přičemž mě slovo výzva s uštváním celkem ladí. Takže si to opět a ráda dělám po svém. V rámci vánočního úklidu se nevrhám na okna ani z nich, nýbrž (zejména) na vyhazování všeho, co už nepotřebuju. Od prošlé mouky až po neužitečné vzorce myšlení (chvílemi jsem v pokušení vytřídit i manžela, což je mimochodem evidentní hit sezony, ale o tom zase někdy příště J). Probrali jsme s dětmi hračky, které pošleme dál, pár knih, oblečení, které nenosíme, zbavím se i pár kuchyňských „vychytávek“ s nimiž jsem již léta absolutně nic nevychytala, odhodila jsem i jeden pracovní projekt ve stylu „matkám s malými dětmi – ohlodané – kosti“ a vypustila pár setkání, na které bych šla jen proto, že se to očekává. Zrušila jsem (konečně) všechny pravidelné nabídkové emaily, které se mi snaží vnutit, že něco potřebuju – od povlečení až po další dávku zcela neosobního osobního rozvoje. Co teď doopravdy potřebuju, je zastavit se! a udělat si pořádek v hlavě i v životě, vyházet vše staré a nepotřebné doslova i přeneseně, být s lidmi, se kterými je mi dobře, být sama se sebou tak, aby mi bylo dobře. Promyslet a vysnít, co bude dál, příští rok a ty další…a začít se na to těšit!

Netlačím na sebe (proto taky zveřejňuji týdny rozepsaný adventní příspěvek v době, kdy se advent chýlí ke svému konci J), nespěchám a nezapojuji se do soutěží o vyzdobenější domov ani o nákup co největšího počtu zbytečností pod stromečkem. Potkávám se s mě milými lidmi a bilancuju, přemýšlím. A peču. Akorát u toho nehážu fotky na sociální sítě, takže se to oficiálně vůbec neví! J Mimochodem to pečení a focení. Kdo má děti, peče s dětmi. Děti čisťounké (snad i naondulované a přepudrované), veselé, kolem dokonalý pořádek, cukroví přísně úhledné, stylová výzdoba (kde se na Ježíškově území vzali všichni ti sobi a skřítci!??), zkrátka vánoční pohoda jako z časopisu. Jako fakt!? Já taky peču s dětmi, jenže v reálu je to u nás někdy k zešílení i v případě, že celkem kašlu na dokonale stylový projev.  Těsto je v pusách, na zemi, na oblečení, ve vlasech, na mě, něco málo i na plechu. Mouka, ta je úplně všude, i v předsíni.  A během té chviličky, co je cukroví v troubě, se zpravidla strhne bitka, někdo dostane hlad na kaši, nebo se někomu chce kakat, ovšem nutně v přítomnosti vrchní cukrářky. Jsem ráda, když se podaří něco upéct a něco nespálit. Nevím, kde bych vzala čas a končetiny na focení. A neříkejte mi, že ty čisťounké vysmáté děti nejsou pod práškama (platí i pro pózování pod vánočním stromečkem).

Tím chci říct, že není důležité, jak to vypadá, jak je to prezentováno a co si o tom kdo myslí, ale jak mi v tom je. A mě je v tom fajn, je to celkem sranda J.

Užijte si zbytek adventu absolutně po svém, já jdu vrážet lásku do vanilkových rohlíčků (sama!).