DOMÁCÍ PANDEMICKÁ KRIZE

Včera na mě přišla krizička. Úkolů jak malých myší den co den, i na to málo práce, co ještě zbylo, je málo času, zřídkavé kreativní vzepjetí přerušováno neustálými dotazy čtvrťáka, který tu pusu nezavře jak je den dlouhý (toho fotbalistu mu ze srdce přeju, ale vidím to spíš na sportovního komentátora). Většinu denní dávky mentální energie vyplácám na to, abych jej „motivovala“ u těch úkolů hodiny sedět. Do toho prvňačka, která soustavně chrlí požadavky převlečené za nevinné otázky s podtextem „zařiď to a hned“ – Může Nela/Ella/Ema k nám? Můžu já k Nele/Elle/Emě? A co mám jako dělat!?- a další. S výrazem typu „nechápu, jak jsem si JÁ mohla pořídit tak neschopný personál.“ A vaření. A pečení. A praní. A (tu a tam) úklid a očista domácnosti. Občas někde zahlédnu článek o tom, jak je situace náročná pro učitele, jak i děti trpí, že nemůžou do školy, nebo jsou dokonce traumatizovány (asi jako vězni po amnestii). Jak tloustnou, protože jim a jejich rodičům někdo zatajil, že za své tělo a jeho stav si zodpovídáme sami a hýbat se lze i naprosto neorganizovaně. A klidně i nekoordinovaně. Když se tedy chce, že ano. A to ze mě nehovoří příznivkyně lockdownu, nýbrž má donquijotská část vyznávající velkou míru osobní svobody a tím zároveň (NUTNĚ!) i zodpovědnosti a poctivosti. Lapidárně řečeno – neházejme své špíčky na vládu, jakkoliv nás sere. O čem se ale moc nepíše a nehovoří, je to, jak současná situace dopadá na rodiče školáků, kteří v řadě případů propadají úzkosti z výpadku příjmu, nebo padají na ústa z kombinace domácí výuky a home ofiice – případně všechno dohromady, jako v mém případě. Nutno dodat, že jak se v krizi odhalují charaktery, tak se při online výuce ukazují kvality učitelů… a v některých případech je toho na nás (rodiče) fakt moc. A mlčíme, protože jednak se bojíme, že by naše spílání pičelce mohlo mít neblahý dopad na její vztah k našemu dítku ještě sakra dlouho školou povinnému a pak je dobrým (ač zhoubným) zvykem rodičů, matek zejména, se tvářit, že zvládnou úplně všechno nejméně na 105% (a posléze propadnout depresi, únavovému syndromu, nebo chlastu). A to nehovořím o tom naplňujícím pocitu, který přijde, když dodržujete pravidla a hrajte fér…a pak je váš školák online konfrontován s tím, že vlastní úsilí se hodnotí hůře, než práce maminky našeptávající svému čtvrťáčkovi správné odpovědi do ouška – my ji slyšíme, děti slyší, pičelka ji slyší, ale děláme, že baba je ozvěna, která se předchází.🤦Mimochodem, když si někde přečtu, že ten či ona volají po opakování celého ročníku, nebo zrušení prázdnin, vnímám to jako plivnutí do rodičovského ztrhaného obličeje a mám chuť emigrovat ještě před důchodem.🙄Takže vyhlašuji revoluci. Malou pro lidstvo, velkou pro člověka. Malou, milou, soukromou, nenásilnou. Ubírám na úkolech, přidávám na psychohygieně, harmonii a laskavosti vůči sobě (i těm traumatizovaným školáčkům😆). Ať žije jaro a přístup ŽVS v každodenní praxi!!!✌Kdo se přidá?https://petrakrainova.cz/koucovani-a-terapie/

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *