Nedávno byl jeden člověk z mého blízkého okolí na terapii. Když jsem se ptala, jaké to bylo, dostala jsem odpověď: „Člověče, nic moc, už tam asi nepůjdu, nebyly tam žádné ty aha momenty. Ale když jsem šel pak domů, došlo mi….“ a následoval výčet uvědomění, z nichž bylo jasně znát, že jde o vědomou sebereflexi. Tak to zřejmě terapeutka i dotyčný odvedli dobrou práci! Protože tohle je ono, drazí přátelé!

Řada lidí má pocit, že pokud sezení s koučem či terapeutkou (případně čtení knížky, nebo článku) není plné aha momentů a wow efektů, nemá smysl. Ve skutečnosti je to tak, že efekt je pořád jen efekt, zatímco SKUTEČNÁ ZMĚNA přichází nepozorovaně, takřka plíživě…ale na furt, děcka, na furt! J Obávám se, že rozhodně ne po jednom nekřesťansky nákladném sezení u mediálně známého kouče. J (A mezi námi děvčaty, jako PR konzultantka trošku vidím za oponu mediální slávy a věřte mi, že „profláknutý“ ještě zdaleka neznamená dobrý, nebo vhodný pro všechny a na všechno.)

Vždy je to o systematické práci, a to především vaší. Po malých krůčcích dojdete k velkým změnám. A až pak můžete dělat WOW, protože si najednou všimnete, že už to vlastně máte jinak, a to tak, jak je pro vás žádoucí. Že vaše mysl nepracuje s vámi, ale vy s ní. A to se rozhodně nestane tak, že vám někdo během jednoho či dvou sezení popíše, v čem je váš problém (protože je machr na lidi) a jak se na vás rodiče podepsali (kdo taky jiný, že ano) a odhupkáte lehčí o pár (desítek) tisíc (protože je machr na marketing), rozjaření a s a pocitem, že vás konečně někdo chápe, případně se seznamem předepsaných vizualizací. To je samozřejmě skvělé až na to, že pak už se obvykle neděje nic. A metoda „ona se taky rozvedla, tak mi nejlíp rozumí a asi ví, co říká, když to každému doporučuje, ne asi“, může být také zavádějící. Ehm. Osobní zkušenost je fajn, ale to, co vaší situaci dává význam, je váš životní kontext a ten může být zcela odlišný, ačkoliv se to tak na první pohled nezdá.

Stejné je to i s články na sociálních sítích.

Na jednu stranu naprosto ctím a respektuji odvahu kohokoliv jít s kůží na trh, což dělá každý, kdo něco publikuje. A já sama se s tím občas „peru“ (teda neperu, ale normálně se tak trochu stydím). Nicméně i přes ten respekt mě občas hanba fackuje v zastoupení, když si čtu ty bláboly. Zejména když se namíchají „velké pravdy“ naprosto vytržené z kontextu každodenního života s patosem a totální absencí nadhledu.

Známkou „kvality“ není počet lajků ani výše ceny za konzultaci (ačkoliv nic z toho se nevylučuje), ale to, jestli vás článek, nebo sezení dovedou k zamyšlení. Jestli jste si na něco přišli. Jestli to zabrnkalo na nějakou, třeba i skrytou, strunu, která potichounku rozezní něco, z čeho s vaším aktivním přispěním za nějaký čas bude velká harmonická symfonie.  Tenhle proces pomaličku pracuje ve váš prospěch, i když si to zrovna neuvědomujete. A vůbec nejzásadnější je, že spustit to musíte vy, nikdo jiný, i kdyby šlo o mistra svého oboru. Tím, že se rozhodnete a začnete myslet a konat jinak. Je spousta skvělých (známých i neznámých) odborníků, kteří vás v tom podpoří a navedou, ale bez vašeho přispění to nepůjde, ani když do toho vrazíte půlroční plat. Zkuste vyměnit wow efekt za efekt mávnutí motýlích křídel a uvidíte ten fičák! J