Na rok 2020 asi málokdo z nás zapomene. Já tedy rozhodně ne. Začalo to už v lednu, kdy se objevily (zase!) další dluhy a kolem nich spousta lží a jelikož jsem manželka, jedu v tom taky. No tak jasně, stejně to chtělo poslední kapku.

Zanedlouho přišel syn ze školy s tím, že chce na jinou školu, protože ho spolužák šikanuje. Učitelka to elegantně odmítla řešit s tím, že si ničeho nevšimla. No jestli to do prdele nebude podstata šikany, pičelko, že ten, kdo to může zastavit, o tom neví. Po pár dnech dopisování jsem dosáhla úspěchu – mám prý přijít do školy na schůzku s ní, bývalou učitelkou, zástupkyní ředitelky a možná i uklízečka a kuchařka se dostaví, třeba mě ta přesilovka znechutí….nevím, proč jsem si myslela, že taková věc vyžaduje rychlé, účinné a zároveň citlivé řešení.

No měli jsme štěstí, přišla karanténa! Ta byla úplně super, vstávala jsem v 5, abych obsloužila samoživitelky, dokud všichni spí a jak se to začalo rojit, tak už jsem jen lítala mezi prací, domácí výukou, vařením, domácností a kromě práce jsem všechno ostatní dost flákala („Mami, já už nemám žádný čistý trenky…“).

Společnost a „zábava“ mi moc nechyběla, pač mě po tom nervovém otřesu chytl žlučník (mě, která je odjakživa spíš na bábovku, než na bůček!) a měla jsem co dělat, abych ho uklidnila.

Práce bylo hodně, ale byl to taky jediný stabilní bod, ten stabilní příjem. Pracovala jsem 12-14 hodin denně, zatímco všude kolem lítaly všechny ty poučky o tom, jak máme čas se zastavit, nořit se do svého nitra a věnovat se rodině. Já přemýšlela o tom, jak zastavit ten stupňující se tlak. Proto jdete pracovat do neziskovky, sice horší peníze, ale pohoda a home office. A taky padání vlasů, záda nejdřív bolavá, potom zablokovaná, poruchy spánku a pocit, že ať uděláte cokoliv, nikdy to není dost.

Manažersky jsme najeli na bossing a šéfka neziskovky pomáhající samoživitelkám přece není blbá, aby nevěděla, kdo je nejzranitelnějším článkem týmu – jasně, že potenciální samoživitelka. Bylo to nekorektní a velmi osobní a bylo ro rychlé. Myslím ten vyhazov.

Na druhou stranu jsem asi nikdy nezažila takovou vlnu vřelosti a podpory jako když jsem se loučila s lidmi ze spolupracujících organizací a našimi podporovateli. Krása!

Naprosto souhlasím s tím, že když nejde o život (a zdraví), tak jde o hovno. Ale tolik hoven najednou dá zabrat! A ano, stále jsem si jistá, že všechno zlé je pro něco dobré a že vlastně nemá moc smysl to za pochodu hodnotit, protože co nám teď přijde jako pěknej průser, se může po čase vyjevit jako požehnání. Ale ne že by to nebylo náročné.

Zvlášť, když se vám zhroutí něco, co považujete za základ nově budovaného života (po té, co se definitivně zhroutil ten starý). A když jde o děti.

Ale už dávno vím, že dělat si starosti (a v tom jsem bývala přebornice minimálně na okresní úrovni) nepomáhá. Stejně jako panika a sebelítost. Takže…já si budu rok 2020 pamatovat jako ten, kdy jsem nalezla vnitřní klid. A nemyslím otupělost, ani pasivitu. Ani to, kdy potlačíte všechny emoce a nahodíte konstantní výraz jako po aplikaci botoxu.  Ale smíření, přijetí a vědomí toho, že tím zase projdu a bude dobře. Myslím ten stav, jako když na hladině moře zuří bouře, která přináší zkázu, ale tam dole u dna, se to ani nehne. Tam je klid a stabilita. Víra v život a v sebe! Když přijde výkyv (nebo výbuch), nevadí, protože pořád víte, že to tam je a znáte cestu. Samozřejmě je za tím nějaká ta vnitřní práce a onen zmiňovaný ponor do vlastního nitra. A je to super!

Kdo to chce taky, nechť se hlásí u mě na koučování! J

PS: Hodí se zejména v době domácí výuky!