(aneb SRAČKAMA NA ROZKVETLOU LOUKU)

Rok 2020 dal zabrat asi všem, a to celosvětově. Řada lidí si prochází různými těžkostmi (mám na mysli ty osobní, ne celospolečenské), přičemž jeden řeší to, z čeho zaplatí nájem, druhý hledá novou práci, protože o svou přišel a jiný je rozladěn, že se nudí, protože nemůže ani do nákupáku, ani na nehty, ani na bruslení. Rodiče školáků si nedobrovolně připomněli, jak funguje didaktické vedení ve stylu „já můžu, ty musíš“ a nejen oni se vypořádávají s následky stresu. Hroutí se zavedené firmy a podniky. Mnoho lidí se strachuje o zdraví své a svých blízkých. Někteří o své blízké přišli.

Zkrátka asi neexistuje nikdo, kdo by nečelil problémům, omezením či ztrátám různého typu. A rozhodně se nechci pouštět do srovnávání a souzení, kdo je na tom hůře a nejhůř. Kdo má tu potřebu, zvládne to sám. J

Co mě vede k zamyšlení je skutečnost, jak jsme si zvykli na to, že věci běží tak nějak hladce. Jak jsme rozhořčeni tím, že čelíme něčemu, co je nestandardní a nepříjemné. Jak se nechceme vypořádat s problémy jiného typu, než na jaké jsme zvyklí. Já si totiž myslím, že ve skutečnosti to umíme. Vydáváme ale tolik času a energie na brblání a zpracovávání toho, co se NÁM to děje, že nám nezbývá čas a energie na to, abychom to řešili. Ono se to totiž neděje nám, ono se to PROSTĚ DĚJE. Já vím, jak je někdy těžké brát věci, jak jsou, protože to přece mělo být jinak! Chápu, rozumím! Ale je šílenství si myslet, že když to nepřijmu, tak to změním, ať je mi to líto sebevíc. A ano, je to náročné, ale proč si myslíme, že život má být pořád snadný?

Nebudu omílat stokrát řečené, jak si máme tento čas užít s rodinou a nořit se do svého nitra, protože si jednak myslím, že to máme dělat i za běžného stavu a pak jsem přesvědčená, že tyhle „ušlechtilosti“, nejsou-li zasazeny do konkrétního kontextu, jsou jen prázdné bláboly. Člověk, který přemýšlí, za co nakoupí jídlo, si při tom ponoru plave leda tak v zoufalství.

Ale i přesto se na jakékoliv těžkosti můžeme dívat jako na něco, v čem nám sice není dobře, ale víme, že když je překonáme, tak nás to posune. Je v pořádku, že se nám to nelíbí, ale pořád platí, že záleží na tom, JAK tím projdeme. Že se tím hodně naučíme, dozvíme se něco o sobě i těch druhých (no jo, někdo nás překvapí mile, někdo nemile, ale to patří k věci) a přirozeně posílíme sebevědomí, aniž bychom investovali do instantních on line kurzů. Stejně vám tam poradí, ať vylezete z komfortní zóny, což je přesně tohle. J

Asi tak, moji milí – taky jsem měla (a mám) pocit, že stojím po kolena ve sra…ách. A je jich dost. Chvíli jsem se vztekala a litovala, protože jsem přece měla namířeno na rozkvetlou louku! A najednou koukám, že jsem někde, kde se mi nelíbí, mám strach a nikdo tam za mnou nechce. Ale pak jsem si všimla, že jak si tak naříkám, jsem v tom rázem po pás.

Takže nezbývalo (po důkladném vyzuření a zdravém nasrání) si říct: „Tak jo, je to hnus a je toho nějak moc, ale je to tak. A jak z toho ven? Šmarjá! Už jsem nějakými bažinami prošla, na něco přijdu!“ A až vylezu, tak se pořádně umyju, oklepu a na tu rozkvetlou louku půjdu jinou cestou. Doufám, že na ní potkám spřízněné duše. A s nimi se tomuto milému fekálnímu příběhu jednou zasmějeme. A vy s námi, až vám to barvitě popíšu.

Protože když si přestaneme stěžovat (skvělý start!), překonáme svůj strach (no není to prča, ale jde to) a uděláme první krok (viz začátek věty), tak to zvládneme a může se stát, že získáme víc, než jsme ztratili!

A když si opravdu nevíme rady, nebo to sami nestačíme, vždy jsou tady lidé, kteří nás vytáhnou z nejhoršího, nebo nám posvítí na cestu.

V tom jsme fakt všichni společně…ale každý jinak a po svém. J