Tak jsem to zase udělala!!!! Já tušila, že to nemám dělat, ale nějak jsem podlehla dojmu, že si nevím rady… abyste rozuměli, má téměř desetiměsíční dcera, která ve dvou měsících byla schopna prospat většinu noci, se na stará kolena začala budit na kojení cca co hodinu. Trvá to už pár měsíců a je to vyčerpávající. Některé noci jsou, pravda, lepší, ale po těch horších se po světě ploužím jak mátoha (prostě přesně jako po propité noci) a v kombinaci se starším dítětem, domácností a prací jde o zničující koktejl. A v tom stavu blízkém transu jsem pojala podezření, že existuje nějaká zázračná finta, která mi byla dosud utajena. I vyhledala jsem všeobecně známé weby o kojení, kde se nachází také části věnované nočnímu kojení a režimu dítěte…pravděpodobně jsem se pomátla!

V podstatě jsem zjistila, že chci-li aby zdravé a skutečně nadmíru dobře prospívající 9,5měsíční dítě spalo alespoň 5 hodin v kuse, jsem zřejmě nezpůsobilá k mateřství. Vždyť to je přece o tom, že se cele obětujete, celé dny ani noci neděláte nic jiného, než pečujete o tělesné i psychické blaho svého drobečka (a je fuk, že už mu bylo 30) a své potřeby potlačíte, protože právě to je esenciálně mateřské! A je tak skvělé, že nám příroda nadělila dar kojení, kterým můžeme své děti uspat, ať jsou jim dva měsíce, nebo dva roky, kdykoliv ve dne, kdykoliv v noci… Nepřestávám žasnout, uklidňování jídlem a noční kojení ozubených dětí, sen všech obezitologů, zubařů a nekojících matek! Zřejmě se jaksi automaticky počítá s tím, že kojit budeme tak dlouho, dokud dítku nenarostou zoubky….osmičky! (Pak nastane plynulý přechod z prsu na lahváče, jak vtipně poznamenala jedna moje kamarádka). Z rad kojících guru vyplynulo, že je nejlepší spát s dítětem v posteli a prso mu nabídnout, kdykoliv má zájem. Jako proč ne, ale některé z nás by občas rády nabídly svou náruč i partnerovi (případně dalším dětem), že… A to nemluvím o ztuhlé šíji a bolavých zádech poté, co se celou noc něžně a láskyplně obtáčíte kolem miminka. A že je normální, když se děti budí, jedna z poradkyň několikrát za noc dochází i za 11 letým synem. Ten náš tříletý, když se v noci probudí a potřebuje nás (nebo něco od nás), přijde sám. Jistě, jsou výjimečné situace jako nemoc nebo zlý sen, ale jinak mi představa dítka na prahu puberty, kterak sedí na posteli a několikrát za noc volá maminku, přijde docela strašidelná.

Najdou se zde i rady  jako „běžte si večer lehnout s dítětem, místo abyste dělala domácí práce“ (protože co jiného byste jako chtěla po večerech dělat!?). Skvělý nápad! Manželovi oznámím, že si v klidu promluvíme za pár let a synovi najdeme internátní školku.

Za takřka kuriozní považuji doporučení nechodit na procházky, při nichž dítě spí v kočárku, aby se matka příliš neunavila a měla dost sil na noční službu. Že by dítě spalo v postýlce, aby matka měla chvíli pro sebe nebo svou práci či koníčky, se jaksi nepředpokládá. Na druhou stranu to vysvětluje ty domácí práce po večerech.

Nešlo si nevšimnout, že zejména slovenské stránky naprosto pomíjejí fakt, že bůh vymyslel i tatínky, kteří by se mohli do péče o své dítě – čistě nezávazně-  zapojit.

A co mě totálně dorazilo byl případ paní, která popsala, jak svou rok a půl starou dceru odnaučila nočnímu kojení s tím, že holčička plakala jen krátce a rychle si zvykla. Paní byla naprosto nadšená (což zatraceně dobře chápu!!!) a holčička spokojená. Dostalo se jí odpovědi v tom smyslu, že pokud chce tímto způsobem týrat své dítě, je to její věc, ale oni to rozhodně nedoporučují. Poté, co jsem se vzpamatovala, mě napadlo něco o empatii, respektu a zdravém rozumu. Kromě toho by možná bylo užitečné si uvědomit, že malé děti dokáží velice srdceryvně plakat i proto, že jste jim z pusy vytáhli nabíječku…

Nechci být nespravedlivá, vážím si práce, kterou provozovatelky zmiňovaných webů odvádějí, jistě mnoha ženám pomohly, aniž by rozklížily jejich velmi křehkou mateřskou integritu. Opravdu skvělé mi přijde, že na jednom českém webu poradkyně dokáže často zoufalé matky upřímně a laskavě ocenit, což se některým z nás často nestává. Sama jsem vděčná za to, že můžu svou dceru kojit a během dne si to skutečně užívám. Ale nemůžu se neohradit proti tomu „obětovacímu“ konceptu mateřství, které tyto iniciativy podávají jako jediný „správný“. Sama jsem nebyla šťastné dítě, proto o psychický a emocionální komfort svých dětí dbám skutečně zodpovědně, nikdy jsem je na rady „zkušenějších“ nenechávala vyplakat (ani vyřvat). Ale zároveň vím, že nechci a nemůžu zapomenout na své vlastní potřeby. Naopak věřím, že jen spokojené (a vyspané!) matky mají spokojené děti a že svým přístupem k sobě samým učíme své děti, jak budou ony jednou zacházet samy se sebou. Co se prodává jako všeobecně správné a univerzálně platné ve mně budí nedůvěru. Co u mě funguje mít na prvním místě sebe a ze svého spokojeného nitra pak zahrnovat láskou a péčí všechny ostatní.

A co naše propité noci? Nakonec jsem dospěla k názoru, že je to opět o tom, jak se k tomu sama postavím. Že to prostě musím buď akceptovat (tedy neposilovat svou únavu negativními emocemi s tím spojenými), nebo s tím seknout. A ještě stále to akceptuji :o)  Prakticky jsme to vyřešili tak, že dokud je vzhůru manžel, chodí k ní on a než jde spát, nakrmí ji umělým mlékem z lahve (ano, plynule přechází z lahve k prsu a nečiní to sebemenší problém ani jí ani mé laktaci), poté k ní vstávám já a většinou si ji po prvním kojení nechám v posteli,. A v hloubi duše mě hřeje vědomí, že s tím můžu kdykoliv bez výčitek seknout… :o)