Zkušenost je nepřenositelná. Přesto spousta lidí nepřežije půl hodiny, aniž by někomu poskytla dobrou radu. Zdarma. A velmi často nevyžádaně.

Jsou situace, kdy člověk ocení, když mu někdo řekne, co má dělat, například když je v krizi, pod tlakem, nebo panikaří. Pak ale ta funkční rada nezní „musíš být silná“ (tzn. sama nevím, co bych dělala, ale neumím být zticha), ale „nedělej vůbec nic, přijedu za tebou, uvařím ti čaj a ty mi řekneš, co potřebuješ“ (třeba když přijdete o blízkého člověka), nebo „vezmi to nejnutnější a zdrhej, ostatní vyřešíme potom“ (třeba když hoří). Nebo když na danou situaci opravdu nestačí, nemá dost informací, zkušeností, nebo vědomostí, pak mu je můžeme dodat a nechat na něm, jak s nimi naloží (třeba když se ztratíte v cizím městě).

Ve všech ostatních situacích jsou rady tak nějak úplně k ničemu. A přesto přicházejí, ať už si o ně říkáte, nebo je rovnou zdvořile odmítáte. Přicházejí je samozřejmě eufemismus, prostě vám je někdo nacpe, ať o ně stojíte, nebo ne. Samozřejmě to myslí dobře, o tom nepochybuji (mimochodem, už jste někdy potkali někoho, kdo přichází se zlými úmysly!??? J). Ale to nemění nic na tom, že užitečnost je zpravidla nulová. Kromě toho, když poskytnete radu, dotyčná/ý se podle ní zařídí a dopadne to špatně, kdo pak nese zodpovědnost za výsledek? Což je téma na samostatný článek, nebo spíš knihu, možná i seriál. J

Pokud jste z přísunu naprosto zaručených rad vyčerpaní a cítíte se hůř než předtím, bude to nejspíš znamení, že to zase nezabralo. Tedy znamení pro vás, nečekejte, že to dojde i těm, kteří vás radami zásobují (tady pak platí rada: VEZMI TO NEJNUTNĚJŠÍ A ZDRHEJ!!! J).

Mám za to, že ti, kteří tak úporně a vehementně poskytují nevyžádané rady svému okolí, jsou často právě ti, kteří si nejvíc lžou do vlastní kapsy a sami nevědí, co se sebou a se životem. Každá jejich rada se zpravidla zakládá na doporučení „dělej všechno jako já, protože já to dělám fakt dobře a denně o tom přesvědčuju sebe i ostatních na sociálních sítích a všichni mi to lajkujou jak vzteklí, takže jako máme důkaz, ha…!?“. Čím vyzubenější úsměv vyfotím, tím lepší mám život, jak jinak.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Když dva řeší totéž, je to úplně jiný problém. A nebudete mi věřit, ale třeba takový rozvod, kdy A, dostanete bolestné ve formě baráku a auta a B, zůstane vám leda tak mnohamilionová hypotéka jsou dvě naprosto nesouměřitelné situace. Těžko se tomu věří, ale fakt, je to tak. J A zase ten kontext, který dává význam každé situaci, prožitku, nebo i větě. A který je natolik komplexní, že jej u druhého člověka nikdy nemáte šanci poznat, natož pochopit.

Vlastně bych měla poskytovatelům nevyžádaných rad poděkovat, protože je to právě onen tlak jimi vyvolaný, který ke mně přivádí mé klienty. Zadání „všichni mi říkají, co mám dělat a jsem z toho zoufalá“, je poměrně časté. Přitom často stačí druhé „jen“ poslouchat a zajímat se.

Dávat poskytovatelům rad radu, ať už se na to vykašlou, by byla nejen pošetilost, ale hlavně pitomost a taky tak trochu protimluv, že… J Spíš chci říct, že pokud vám rady druhých nefungují, je s vámi i se světem všechno v nejlepším pořádku. Nejste ani nevděční, ani nepoučitelní, zato jste možná dospělí a poradíte si sami.